Všechno, co je širé a bez konců, se nám zdá být nádherné. Obyčejnému člověku těžko srozumitelné, čas předbíhající a snad nejušlechtilejší myšlenky se zmocňují básníkovy fantazie při pohledu do bezmezných dálek. Bezbřehý oceán málokdy nechává lhostejným člověka, který jej poprvé spatřil. V duchu srovnáváme i temnotu noci s velkolepostí představ, které někdy naše smysly ani nedovedou pochopit. Se stejným obdivem, plným úcty, kterou člověku vnuká vznešenost, dívaly se osoby, s nimiž se setkáváme na začátku tohoto vyprávěni, na to, co se objevilo před nimi. Byly celkem čtyři – dvě ženy a dva muži. Podařilo se jim dostat se na několik bouři vyvrácených stromů a rozhlédnout se po kraji. V kraji, o němž je řeč, se takovým místům obyčejně říká polomy. Jimi vniká denní světlo do vlhkých lesních zákoutí – jsou to takové oázy v tajemném přítmí amerických pralesů. Polom nebyl nijak velký, byl na mírném pahorku, a poněvadž stromy byly na svahu vyvráceny, bylo odtud vidět neobyčejně daleko. A to byla pro člověka, který cestoval lesem a který se dostal až sem nahoru, věc nezvyklá.
Stopař
