Bylo mi šest let, když se rodiče začali radit, kterak to bude „se školou“. U nás školy nebylo, a děti musely chodit na učení do města, hodinu cesty vzdáleného. Ráno šly, večer přišly. Mně by se to chození bylo také líbilo; děti vypravovaly, jak po cestě skotačí, jak si v čas jahod a borůvek s cesty do dubiny zaskočí, jak chlapci po stromích lezou, a o rozličných hrách, jimiž se po cestě a mezi polední hodinou před školou baví. Rodiče ale měli z toho jiný rozum; pravili, kdybych celý den sama sobě ostavena byla, že bych zvlčela, a proto se uradili se strýcem, že mne dají do Chvalína, abych tam chodila do školy a u paní kmotry že budu ve stravě. Sousedé mínili, že by mne rodiče neměli dávat do vesnické školy, že se ničemu nenaučím, ve vesnicích že nebývají tak cvičení učitelé, jako v městech; ale rodiče zůstali při svém, a s provoda bylo, když mne otec odvezl do Chvalína na učení. Mysliliť rodiče a nemýlili se, že k životnímu vzdělání mi lépe škola vesnická s řádným, svědomitým učitelem než škola městská poslouží. Znaliť bezpochyby, že nejen v městě, ale sem tam i v městečku hrává si učitel na pana profesora a dává si taktéž říkat od rodičů i od žáků, a v té domněnce že se nesníží, jak toho třeba k žákům svým ani v mluvení, ani v obcování; pracujeť obyčejně napřed se zámožnějšími, a poněvadž jak desátá a čtvrtá hodina padne, od učení přestává a pro děti nuznějších rodičů času mu nezbývá, v hodince, v privátě, za něž zvláště má placeno, odhaluje teprv tajnosti všelikera umění, dělá nejdůležitější úlohy, opravuje bedlivě a mírněji všeliké poklesky dětské. Však nižší městské školy bývají velmi přeplněné a těžko jimi k vyšším, prázdnějším třídám probřednouti.

Klikni a listuj »