„Drva hlaďúnký, bílúnký, a takovcí kruci lonti mně je u nosa seberou,“ vrčel revírník Bartoš, když vyšel z četnického stanoviště. Vztek už ho pomalu přecházel, jako přechází bouře, ale hromobití se dosud ozývalo z nejzamračenějšího kouta jeho duše.

Klikni a listuj »