Na obou březích říčky se chmuřil temný prales. Nedávná vichřice strhala se stromů bílý obal jinovatky a zdálo se, že se stromy o sebe opírají – černé, zlověstné v hasnoucím světle. Nesmírné ticho bylo nad zemí. Kraj sám byl pustý, bez života a bez pohnutí, tak opuštěný a mrazivý, že ani nepůsobil dojmem smutku. Tajil se v něm výsměch, smích strašlivější než smutek – smích neradostný jako úsměv sfingy, smích studený jako mráz a chmurný jako sám neomylný osud. Byla to panovačná a nepřístupná moudrost věčnosti, vysmívající se marnosti života a úsilí žít. Byla to divočina divošská, severská pustina, nadaná mrazivým srdcem. Ale i v této zemi se hýbal vzdorný život. Dolů po zamrzlé říčce se lopotilo spřežení severských psů, zpola vlků. Naježenou srst měli pokrytu jinovatkou. Jejich dech zmrzal ve vzduchu, sotva vyšel z tlamy. Usazoval se jim na srsti a tvořil krystalky jinovatky. Psi byli zapřaženi do kožených postrojů a koženými postraňky byli připoutáni k saním, jež vlekli za sebou. Saně neměly lyží. Byly vyrobeny ze silné březové kůry, jež plnou plochou spočívala na sněhu. Přední konce obou březových pruhů byly zahnuty vzhůru, aby snáze ujížděly po sněhu, který před sebou hrnuly jako vzdutou vlnu. Na saních ležela dlouhá úzká truhla a byla bezpečně převázána koženými provazy. Na saních byly ještě jiné věci – přikrývky, sekera, hrnek na vaření kávy a pánev, ale nejnápadnější mezi nimi byla truhla.

Klikni a listuj »