Divadlem, při něm se setkáváme nejhojnější hrůzou, je dojista pohled na pařížské obyvatelstvo, příšerný to lid svým vzhledem, vyzáblý, rozlehlé pole, neustále zmítané kouří zájmů, v níž víří žatva lidí, jež smrt častěji kosí než jinde a kteří se obrozují vždy zase tak stísnění, jichž ztrhané a zkroucené obličeje sálají každým porem ducha, touhy, jedy, jimiž otěhotnily jich mozky; nikoliv tváře, ale masky: masky slabosti, masky síly, masky bídy, masky radosti, masky pokrytectví; vesměs oslabení, vesměs s nevyhladitelnými značkami udýchané chtivosti. Čeho si přejí? Zlata nebo rozkoše?

Klikni a listuj »