Vrátiv se z Nové Guineje a ostrovů Moluckých v půli března roku 1897 do Singaporu zevropštělého i zčínštělého, kolébal jsem se již dne 27. t. m. večer na moři. Před desíti dny ještě krom tří lodních důstojníkův a dvou strojvedoucích měl jsem jediné syny říše 10 mandarinů za spolucestující, mužstvo lodní nevyjímaje, kdežto dnes kromě topičův a pomocných plavčíků Číňanů byli společníky mými většinou plavovlasí a modroocí Norové, potomci Vikingů. Moderní Babel plaví se na mořích a nejvíce na Východě. Loď, na níž jsem se plavil, příslušela do Christianie a slula »Tamarind«. Byla to dobrodružka toulavá, která tu propůjčila klínu svého, únosnosti 1185 tůn, společnosti evropské; nedávno však dopravovala čínské vojsko po řece Yankce, a zítra, dajíc najmouti se malajským knížetem některého státečku Zadní Indie, zahraje si po několik dnů na yachtu velmože. Jednou je posypána její paluba roztroušenou rýží, po druhé třeba i potřísněna krví. Tak na př. když onehdy vezla čínské mužstvo, řadové i nedisciplinované, na potrestání mohamedánského obyvatelstva provincií horního Yankce, vypukla vzpoura na přeplněné lodi, mezi špatně živeným a nákazou zmírajícím mužstvem. Tehdy nestál kapitán tak poklidně na můstku velitelském jako nyní, kdy řídí »Tamarind« středem stera jiných lodí, dál, v šíré moře.

Klikni a listuj »