Na svých cestách a toulkách světem a bylo jich požehnaně! jsem se potkával se spoustou nejrůznějších lidí a lidiček. Mnohé jsem si upřímně zamiloval, mnozí, třeba to byli takzvaní divoši nebo lidé prý necivilizovaní, stali se mými přáteli a zůstali jimi po celý život. Rád na ně vzpomínám, na naše společné zážitky a dobrodružství, ale mé nejvřelejší přátelství patřilo přece jenom vždycky Vinnetouovi, proslavenému apačskému náčelníku, příteli opravdu nejvěrnějšímu, nejbližšímu. Táhlo mě to k němu často z dálek, až z Asie, z Afriky, prérie, lesy, skalnatá pohoří jeho vlasti mě ovšem lákaly svou krásou a půvabem, skoro nedotčeným lidskou rukou, ale hlavně jsem byl znovu a znovu strhován kouzlem jeho výjimečné osobnosti. A nemuseli jsme si ani předem dávat schůzku, věděl jsem vždycky, kde ho mám hledat. Dojel jsem prostě na konečnou železniční stanici nebo k poslednímu říčnímu přístavu, sedl na koně a pustil se podél břehů Ria Pecos k apačským vesnicím. Anebo jsem se zeptal prvního člověka s poctivou tváří, ať to byl běloch nebo Indián, a ten už mi pověděl, do kterých končin se poslední dobou náčelník Mescalerů zatoulal. Protože Vinnetoua, jeho hrdou tvář a stříbrnou pušku znal kdekdo, celý Západ, celá prérie, všichni zálesáci Skalistých hor, a jak se někde jen ukázal, zvěst o tom letěla od úst k ústům.

Klikni a listuj »