Liják nepřestával, trval už třetí den, a teď se k němu ještě přidala bouře a vichřice, burácelo to v jedlovém lese údery hromu a skučelo to zuřivými nárazy vichru, kapky bičovaly bez ustání kmeny stromů, koruny divoce šuměly a sténaly v náporu smrště a voda se řítila ze všech stran. Na svazích se tvořily proudy a řečiště nových bystřin a kdejaká úžlabina se proměňovala v koryto prudce se ženoucího potoka anebo v rozbouřené jezero, jehož vlny se vysoko vzdouvaly, temné, černé, olověné. Nebe bylo nízko, na dosah ruky, viselo téměř nad vrcholky stromů, bylo tma, že jsi dohlédl sotva pár kroků před sebe, ale co chvíli sjel blesk a jeho nafialovělá záře rozřízla nožem závěs nad krajinou. Vypadalo to, jako by se chystala nová potopa světa – nikde ani stopa po kousku vlídné modré oblohy.

Klikni a listuj »