Od samého rána jsem urazil hezký kus cesty. Táhlo k polednímu, cítil jsem se trochu unaven, a protože sluneční paprsky pružily nemilosrdně, rozhodl jsem se, že si udělám na chvíli zastávku a že se naobědvám. Přede mnou se rozprostírala volná prérie a její pahrbky vystupovaly jako ve vlnách do nedohledné dálky. Byl jsem sám, už pět dní jsem byl sám, od chvíle, kdy naši společnost rozprášila tlupa Ogallalů, a za tu dobu jsem neviděl živého tvora. A tím spíš ne nějakého rozumného tvora, aspoň vzdáleně podobného člověku — a já jsem u sebe právě začínal zjišťovat nesmírnou potřebu s někým si docela obyčejně popovídat. Snad abych se přesvědčil, že jsem v tom několikadenním odloučení od světa ještě nezapomněl mluvit.
Vinnetou III.
