Myšlenka a první verze této hry vznikla v Paříži roku 1911; zrodila se z touhy po domově, z obtíží stráviti Paříž a z prudkého obolavění cizinou; vyrostla vzpomínkou na mladost a svobodu, na rodný kraj a kamarády, prostě na domov. Ale nebyla jen vzpomínkou, nýbrž i loučením. Kamarádi z doby tehdejší, dosvědčte autorovi, není-li tento Loupežník aspoň trochu podobiznou vás samotných, vás, kteří jste tančili v Zátiší, sahali po každém děvčeti, utrhli každou růži a současně zvedli odboj proti stávajícímu vkusu v umění; ta veselá zvůle a životnost, jež tehdy oslňovala mladé oči, neztrácí na své síle ani ve vzpomínce. Jaká radost a jaký pych je to, cítit se mladou generací! cítit se novotářem, dobyvatelem, loupežníkem života! Jak svěží je nezákonnost, jak hrdinně se nese tíha neodpovědnosti! Ale když se k vám autor vracel s první verzí v kapse, viděl, že také vy jste se rozloučili s onou mladostí. Loupežník zůstal troskou, jíž scházel konec. Dvakrát ještě vracel se autor k Loupežníkovi; poprvé, aby ho přeměnil na amerikánského dobyvatele, nabitého činnou energií jako leidenská láhev; podruhé, aby ho předělal na symbolickou osobnost, na boha mladosti se všemi zázračnými znaky primitivního božství. Naštěstí oba projekty ztroskotaly. Za války vracela se autorovi touha po myšlence loučení; avšak tu se ukázala naprostá nepravděpodobnost děje o loupežníkovi ve chvíli, kdy by tento veliký, silný chlapík musel být na vojně. A tak teprve po osmi letech pokusil se autor o rekonstrukci prvotního plánu neměně pokud možno nic na jeho mladém rázu: jen sám loupežník, který byl tehdy dvacetiletý, má nyní už svých třicet let.
Loupežník
