Poutník v čase (považujeme za vhodné ho takto nazývat) nám zaníceně vypravoval o závazné věci. Jeho šedé oči se leskly a mžikaly a jindy bledá tvář plála ruměncem. V krbu hořel jasný oheň a v perličkách, jež stoupaly a vybublávaly z našich sklenic, se odrážela měkká zář bělavě žhnoucího světla. Židle, hostitelův vlastní vynález, naše těla spíše objímaly a hýčkaly, než abychom na nich prostě jen seděli. Panovala nádherná odpolední atmosféra, kdy se myšlenky, zbavené pout přízemnosti, rozlétnou k výšinám. Poutník zdůrazňoval jednotlivá místa svého výkladu pohybem hubeného ukazováčku – a my jsme jen tak seděli a ospale se obdivovali jeho nadšení pro tento nový paradox (aspoň tak se nám jevil) jeho rozumu.

Klikni a listuj »