„Toníčku, kdo dýl?“ „Co pak, Liduško?“ „Dívejme se sobě do očí, kdo dýl?“ A Toníček se díval s Liduškou do očí, kdo dýl. Svatý bože, což to za krásné oko! Kde jest v světě ta barva, která mu se může připodobnit? A kdyby ta barva i byla na světě: kde jest to, co za tou barvou se dívá z oka? Ani modré nebe není hezčí nežli Liduščino oko. Kdež je v nebi tolik lesku, tolik dobroty, tolik nezkalené čistoty? A ta milá duše, již je vidět skrze to vše – až člověku přechází zrak, když to vše vidí pohromadě.

Klikni a listuj »